Zůstat sám sebou ve světě, jenž se dnem i nocí pokouší udělat z tebe stejného člověka,jako jsou všichni ostatní..

Sociální fobie – bojím se lidí!

9. května 2007 v 10:16 | www.zena.atlas.cz |  Psychologie

Sociální fobie – bojím se lidí!

Že ve svém okolí neznáte nikoho, kdo sociální fobií trpí? Nikdo vám nebude asi na počkání vyprávět, jak se bojí přijít mezi lidi, jak mu dělá potíže cestovat hromadnou dopravou… Ale proč?
Protože těm ostatním to problémy nedělá a pochopili by mě vůbec?
Takové nějaké odpovědi byste nejspíš dostali. Možná si dost dobře nedokážete představit, jak se sociální fobie vlastně projevuje. Ale lidé, kteří fobií trpí, cítí ve společnosti ostatních nervozitu a napětí. Bojí se odmítnutí, kritiky nebo hodnocení. Lidé se sociální fobií mají obavy z toho, co si o nich mohou druzí myslet. Vesměs touží udělat dobrý dojem, jsou však přesvědčeni o tom, že udělají dojem nejhorší. Proto se raději vyhýbají situacím, ve kterých se obávají hodnocení nebo odmítnutí od druhých. Petra se bojí jezdit metrem. "Vždycky mám pocit, že mě ty pohledy druhých ubodají k smrti. Začnu se klepat, mám silný tlak do hlavy a na nejbližší zastávce raději vystoupím, abych se uklidnila. Domů jdu klidně hodinu pěšky, a to jen proto, abych nemusela nastoupit někam, kde bude víc lidí a zase se na mě budou dívat!" Strach z odmítnutí bývá velmi často spojován s dalšími tělesnými příznaky. Řada lidí se sociální fobií si stěžuje na červenání, na potíže při pohledu z očí do očí, na třes rukou, na pocity na zvracení nebo naléhavou potřebu močit - což jsou druhotné příznaky úzkosti. "Vždycky, když mám někomu podat ruku, začnou se mi silně potit ruce, když se mám někde podepsat, tak jsem jako na trní. Ten papír bude zase mokrý! Raději se takovým situacím vyhýbám. Dokonce jsem nešla ani na promoce, každý by mi tam třepal rukou," vypráví Veronika. Alkohol jako záchrana Lidé, kteří projevy úzkosti trpí, se mnohdy uchylují k alkoholu. Alkohol v malých dávkách skutečně snižuje napětí, ale hrozí zde rozvoj závislosti, kdy pak pacient situaci bez alkoholu skutečně již nezvládne a k jejímu zvládnutí bude potřebovat stále větší dávky. Podobné riziko hrozí u dlouhodobého podávání léků na snížení úzkosti. David svůj problém alkoholem také často řeší. "Pokaždé, když se chystám do společnosti, musím si dát alespoň čtyři panáky doma. Uvolní mě to a přestanu myslet na ty divné pocity…" Kdy se sociální fobie objevuje?
  • Zřídka se objeví po jasném traumatu (např. výsměchu spolužáků), častěji po drobných sociálních neúspěších a následném vyhýbání se situacím.
"Pamatuji si, že v páté třídě jsem předčítala z knihy, když jsem pak knihu vracela učitelce, tak se divila, že je tak mokrá. Trémou se mi potily ruce. Když jsme hráli vyvolávanou, dostala jsem přezdívku »mokrá ruka«. Bylo to odporné a já se děsně styděla. Ve šplhu jsem byla vždycky jednička, ale najednou se mi tak potily ruce, že jsem po tyči nedokázala vylézt. Spolužáci se smáli a já se tělocviku začala raději vyhýbat."
  • Sociální fobie může také vzniknout imitací rodičovských vzorů. Dítě kopíruje vyhýbání se určitým situacím po rodičích.
  • Dalším faktorem může být nedostatek sociálních dovedností, které člověk nezískal v prostředí, ve kterém vyrůstal. Buď proto, že neměl možnost vidět je přímo u rodičů či nejbližších, nebo je v důsledku dlouhodobé nemoci, izolace apod. nerozvinul. A pokud někdo nemá v rejstříku určité chování, může ve chvílích, kdy ho naléhavě potřebuje, rozvinout významnou úzkost.
Zpočátku se tato úzkost může jevit jako naprosto bezvýznamná. Časem ale mohou dotyčného úzkostné projevy skutečně obtěžovat a komplikovat mu život. Může začít mít problémy v zaměstnání, ve škole nebo i partnerských vztazích. V tomhle případě je opravdu nutné vyhledat odborníka - psychologa.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Klenera Klenera | E-mail | Web | 10. září 2007 v 14:22 | Reagovat

Tohle "postižení" bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Něco strašného jako strach z lidí, veřejné dorpavy, komunikace a problémy z toho zažívám na vlastní kůži a není mi to moc příjemné. Neumím si sama pomoci...

2 ela ela | E-mail | 26. září 2007 v 12:57 | Reagovat

Je to šílené, mám strach z toho že na mě někdo promluví, pak že na mě všichni koukají a já jsem rudá až na ...... Je to tak trapný. Psychologovi se to řekne, v té situaci musíte zůstat a překonat to ale je to ještě horší. nedokážu to, hanbou bych se propadla. Závidim těm kteří jsou prostě v poho.

3 wicca wicca | 8. října 2007 v 12:27 | Reagovat

Chce to najít příčinu (blokaci) , a pak s ní pracovat. Je to něco z minulosti, může to být i výchovou nebo silným negativním zážitkem z minulosti. Pátrejte po příčině :)

4 Lada Lada | E-mail | 8. října 2007 v 22:55 | Reagovat

Nevím zda trpím sociální fobií,ale mé pocity tomu nasvědčují.Nerada komunikuji s lidmi,bojím se jich,čekám od nich jen to špatné.Do práce i z práce chodím pěšky,jen abych nemusela jet s kolegy tramvají.Pokaždé když jdu s pejskem na procházku,tak se modlím,abych na chodbě v paneláku,nebo venku nikoho nepotkala.Nemluvě o tom jaký problém mi dělá telefonování.Neustále jen myslím na to koho potkám,sama předvídám na co se mě kdo bude ptát a mám připravené odpovědi.Připadam si nenormální a hodně mě to trápí.Má někdo stejné pocity?

5 wicca wicca | 10. října 2007 v 9:26 | Reagovat

Mohu Vám říci, že něco z toho co píšete pocituji i já sama. Zkuste nepředvídat co se bude dít a co máte říkat. Jen ta příprava Vás musí stát energii. Píšete následky, ale ne příčinu , a tu je potřeba najít. Jaké máte z toho pocity a čeho konkrétně se bojíte ??? Co  by Vám vadilo kdyby jste potkala někoho v chodbě v paneláku ? Vždyt práve Vy můžete být ta, která se první usměje a dá tomu druhému pozitivní impuls. Musíte začít přemýšlet pozitivně a z věcí a běžného života si brát jen to dobré. Věřte, pokuď nebude řešit Váš problém, budete se stranit, vyhýbat lidem atd. nebudete štastná a budete se cítit jako vlk samotář....Zkuste knihu Sociální fobie (Praško)...Hezký den a úsměv na tváři :)

6 liesinka liesinka | 20. října 2007 v 16:21 | Reagovat

taky mam takovehle pocity, drive to bylo lepsi, ted se to zhorsuje, predem se tech situaci strasne bojim a potom se citim tak hrozne, ze bych nejradsi utekla...cela se tresu, strasny...taky to nikomu nepreju, je to strasne omezujici

7 daginka daginka | 31. ledna 2008 v 20:20 | Reagovat

Zdravim vsechny, take nejsem sama co timto trpi... take mi dela problem byt mezi vice lidmi,  rada bych si o tom s nekym takovym popovidala, chodim k psycholozce ale tak po 2 mesicich navstevy... je to opravdu hrozne, kdyz to nejde jen tak lehce prekonat, je to strasne tezke, nejde to rict si jen " zitra oslovim sousedku prohodim s ni slovo a v praci se budu bavit po celou pracovni dobu" to proste nejde cloveka to uvnitr sevre a nemuze proste nic rict, rikam to z vlastni zkusenosti a je to opravdu velice neprijemne...strasne bych se toho chtela zbavit a byt nekym jinym, ale hold to nejde a musim se s tim vyrovnavat, mnoho zdaru vam vsem, ahoj...

8 wicca wicca | 1. února 2008 v 9:01 | Reagovat

Chce to zkusit kognitivně-behaviorální terapii ( je to nácvik situací, které člověk nezvládá), nejlepé v skupinovém sezení. Taky to častou souvisí s rodinou, pokud jste měla autoritativního rodiče. Je  to boj na dlouhou trať, ale vyhrát se dá :)

9 verunka verunka | 3. února 2008 v 12:51 | Reagovat

Ahoj všem, co se tak trápi, jako začínám zase já... Nemám tak strach z lidí, z dopr. prostředků, a hovorů s jinými lidmi, ale z následného červenání, popř. flekatění. Před dvěma roky jsem chodila k psycholožce, tenkrát se jednalo jen o červenání, docela jsem to s ní zvládla, bylo mi líp...ale ouha. Co se nestalo. Po dvou letech klidu nový problém - fleky!! Stres, napětí, nervozita před blbým setkáním se spolužáky... mám rudé fleky na celém obličeji, různých tvarů, kopírují mi dokonce spadené vlasy ve tváří..začíná mě to zase ničit... jestě tento tyden se objednám opět k psychologovi :(( snad to opět zabere.

10 Dominik Dominik | E-mail | 11. února 2008 v 18:54 | Reagovat

Ahoj

11 Dominik Dominik | E-mail | 11. února 2008 v 19:23 | Reagovat

Ahoj jak to tady ctu holky,tak i chlapy mohou mit stejne problemy.U me to zacalo ve 20 kdy sem si udelal par velkych trapasu v miste bydliste.A drive ze suvereniho a rad se predvadejiciho cloveka se stal pravy opak.Tak sem se za to stydel,ze sem se rozhodl odstehovat.Ale ouha, v novem bydlisti kdy sem chtel zacit novy zivot,me znicene sebevedomi najednou bylo z lidi neustale nervozni,nemluve v praci,v baru apod.Kdekoliv sem dosel sem se neustale potil,trepali se mi ruky apod.Ale rekl sem si ze to zlomim, vydrzel sem to asi rok a na silu chodil mezi lidi a nevyhybal se zadnym situacim ktere mi delali problemy.Ale po castych posmeskach jak v praci tak mezi lidmi,typu stresmen,blazen,trepajici ruka apod.Sem to vdal a dva roky sem zil stylem do prace a rovnou do podnajmu kde sem travil veskery cas sam.Ale tim sem upadal jen do deprese a uzkosti.Takze sem zkousel psychology,psychiatri apod nic nepomahalo.Coz vyustilo pred dvema mesici mim pokusem o sebevrazdu,nepovedlo se a ztravil sem dva mesice v lecebne.Co bude dal ,to sam nevim.Jedno je jiste vezt takovy zivot dal uz nechci,zit neustale v obavach a vystavovat se posmeskum kor u kluka a to jak od holek je opravdu hnus.Sem se teda rozkecal:D Ale jen sem chtel rict,ze vim jak vam je a je to hnus,ale jak na to nevim.A to se to tahne uz ctyri roky.Drzte te se

12 sarrah sarrah | E-mail | 2. dubna 2008 v 16:35 | Reagovat

Ahoj,mívala jsem podobné problémy,nedokázala jsem mluvit před třídou ve škole,nemohla jsem mluvit s některými lidmi,kteří na mě působili jako sebevědomí (a mohli mě tím pádem nějak "ohrozit"),nedokázala jsem mluvit s klukem (zvlášť s tím,co se mi líbil),styděla jsem se zpívat (i když to bylo spolu s ostatními),při rozhovorech i  s kamarádkami jsem se zakoktávala,snažila jsem se vyhýbat lidem na ulici (abych je nemusela zdravit)... Bylo to peklo,byla jsem neustále do sebe uzavřená,nevěřila si v ničem a do ničeho jsem nikdy nešla sama od sebe. Ikdyž jsem chtěla-nešlo to,něco mi bránilo a vždycky jsem se stáhla do sebe nebo prostě utekla pryč... Byly období,kdy jsem se snažila zlepšit a občas se mi dařilo,získala jsem si přátele,ale pak jsem do toho zase nějak "spadla" a byl to takový kolotoč,který vyústil až v deprese,myšlenky na sebevraždu,migrény... V jednu dobu jsem skoro nevycházela ven,bylo to v pubertě-měla jsem děsně uhrů a styděla jsem se ještě stokrát víc než normálně. Tehdy jsem si sáhla až na dno. Ale pak jsem se rozhodla navštívit psychologa a jednou provždy s tím něco udělat. Nebyla jsem na žádné terapii,jak se doporučuje,jen jsem se naučila jednu výbornou relaxační metodu -Schultzův autogenní trénink. Našla jsem klid,naučila jsem se ovládat a uvědomovat si sama sebe-a mít se ráda. Po tom,co jsem se naučila nižší stupeň téhle metody,jsem v tom dál pokračovala už sama,bez psychologa,a naučila jsem se meditovat. Meditace mi úplně změnily život,úplně se změnil můj pohled na svět a našla jsem si cestu k lidem a všechno bylo najednou tak nějak bez problémů... Sice mi trvalo půl roku,než jsem tohle všechno dokonale ovládala,ale nebylo (a není) kam spěchat. Chce to jen trpělivost...

13 Nezname Nezname | E-mail | 23. ledna 2010 v 23:13 | Reagovat

Ahoj
Jak vidim nejsem sam co trpi touto fobii. Vim co napsat ale v podstate bych opakoval to co tu uz nekolikrat zaznelo. Je to vazne hrozne. Kvuli teto fobii jsem prisel o zacinajici vztah. Nebudu se tady moc rozepisovat, ale rad bych s nekym pokecal. Kdyby nekdo chtel napsat budu velmi rad :-) Piste na muj email.

14 Nezname Nezname | 23. ledna 2010 v 23:17 | Reagovat

FanyMax@seznam.cz kdyby nekdo nevedel jak na ten email :D

15 miu miu | 5. února 2011 v 7:56 | Reagovat

nelam si stoho hlavu kup si zbran a ti lide co se ti nebudou zdat tak je strilej :-)))

16 Petra Petra | E-mail | 29. dubna 2011 v 10:02 | Reagovat

Ahoj lidi, touhle fobii trpim taky... uz od svych 15-ti let, nekdy se to projevuje vic, jindy min... ale ted v obdobi stresu je to fakt hnus :( , k fobii (a to nevim, zda to tak mate taky) se pridala i depersonalizace (kdo nevi, v googlu je o tom spousta napsano) a ja citim, ze sama to opravdu nezvladam, psycholog bude nutny.. pokud by o tom chtel nekdo pokecat, ozvete se.. budu rada.

17 Dá se to :) Dá se to :) | 23. ledna 2012 v 22:37 | Reagovat

Zdravím, tak si tady pročítám vaše komenty a koukám že na každého sociální fóbie působí jinou mírou. Já sociální fóbií mám též, ale rozhodně rozšířenou do takové míry jako třeba Kamil. Začala na mě působit cca v šestnácti letech. Myslím si že je to způsobeno tím, že jsem byl ve škole celkem tvrdě šikanován cca rok:) vždy jsem ale věděl, že jsem odolný člověk a že i když jsou někteří spolužáci na střední zmrdi, příjde víkend a užiju si spoustu srandy s kámošema... do té srandy řadím i chlast a trávu. Společnost jsem měl rád a do patnácti let jsem i dvakrát do roka vystupoval v divadle takže vyjadřování před cca dvouma stovkama lidí upřeně zírajících na mě pro mě nebyl problém, dnes si to nedovedu představit... dalším problémem jak u mě tato fóbie mohla vzniknout je frustrace, kterou jsem hlavně v prváku a druháku trpěl taky dost, nejhorší bylo (a stávalo se to třeba každý druhý víkend) že jsem dostával kotel ve škole a když už byl pátek a já se těšil na pohodovej víkend s lidma který jsem měl v to období nejraději, moje milovaná třídní zavolala matce že mám špatné známky a seděl jsem týden na prdeli doma... ano zarachy pro mě byly peklo, ale hlavně je to totálně neúčelný trest (alespoň tedy u mě). Ve třeťáku jsem začal sociální fóbii pociťovat naplno, ale jen při zkoušení u tabule a to pouze z jednoho konkrétního předmětu. Ve čtvrťáku to už byli předměty dva možná i tři, ale především příšerný strach z ústní maturity. Půl roku jsem jí nemohl dostat z hlavy a nakonec jsem jí prakticky bez přípravy zvládl úplně bez problémum dokonce jsem při ústních byl mnohem víc v klidu než třeba když mám před více lidma napsat něco na papír. Bude to rok co mám po maturitě a sociální fóbie se u mě začíná rozšiřovat (strach z doktorů, jíst či psát před více lidma, kolikrát i pít, a kdybych měl někde vystoupit před více lidma tak se taky asi moc chytat nebudu. Problém je v tom že jsem byl vždy kolektivní tip, hodně talentovaný fotbalista, byl jsem rád středem pozornosti, na co jsem šáhl tak se mi většinou povedlo a měl jsem ze svého života radost a to mi chybí:) proto si příští týden zajedu k psychystrovi a proberu s ním můj problém, chci zpět svůj život tak jak jsem ho měl rád a vy byste měli taky:) Takže Good Luck sobě i všem:)

18 *Al* *Al* | 28. června 2012 v 15:19 | Reagovat

Bohužel jsem jeden z případů co trpí touhle fobií.Je mi teprve 15 let..! a jsem bez kamarádů.Nejraději jsem sama,kdy jsem svá,kdy si můžu povídat co chci,aniž bych se klepala strachy před ponížením.Kdysi jsem byla naprosto normální,společenská..teď jsou lidé moje největší hrozba.Mám takový strach z komunikace, že se jí vyhýbám jak to jde.A proto většinu času sedím doma,čtu knihy,maluju,..já se dokážu zabavit sama.Ale nikdy mě nepřestane užírat pocit samoty a hluboké deprese,že není nikdo,kdo by mě obejmul.Až na mojí maminku,která je pro mě neskutečnou oporou a pomohla mi vylízat se z bulimie...ano,právě proto mám sociální fobii.Snažím se mluvit,smát se,seznamovat se..ale bez úspěchu.Cítím se vždy hrozně trapně,když něco řeknu,všichni mě slyší a nikdo na to nereaguje!Ale nevzdám se,budu bojovat proti sobě samé a budu doufat, že jednoho dne budu zase normální a začnu žít.

19 Martííík Martííík | E-mail | 6. října 2012 v 0:36 | Reagovat

Ahoj lidičky,já tento problém mám taky a to už 23 let,začalo to na základní škole.Trpěla jsem akné a všichni se mi neustále smáli,kdo to nepoznal nemůže pochopit.Ted akné nemám,vypadám tak normálně,ale stejně mám pořád ten hnusnej pocit,že když na mne lidi koukají říkají si-fuj ta je hnusná!Vím že je to problém v mé hlavě,ale nemůžu se toho zbavit a k psych.se stydím :( Moc bych chtěla změnit svůj život a nemít ty zas.....pocity ach jo :( Mám dvě děti a chci se jim plně věnovat,třba chtějí někam jít a já tam nejdu jelikož tam je hafo lidí,jsem máčo,seberu odvahu a půjdu.To co jsem tady četla mi dalo sílu s tím už něco dělat.Doufala jsem,že to přejde ale to doufám 23 let a je to jen horší a horší .....

20 Kamila Kamila | E-mail | 7. listopadu 2013 v 18:46 | Reagovat

Ahoj mám to úplně stejný. Bojím se starších holek, že mě budou pomlouvat a bojím se chodit ven abych je nepotkala a nebo někde jinde proste radši utecu nebo se někde schovam :([5]:

21 pleasure-2u pleasure-2u | 23. května 2014 v 18:29 | Reagovat

Ahoj. Sociální fobií sama trpím cca 2 roky. Navštivte prosím můj blog, kde píšu, co mě jak potkalo: http://pleasure-2u.blog.cz/

22 Jakub Jakub | E-mail | 10. srpna 2014 v 1:02 | Reagovat

Ahoj,je mě 21 let a mám fobii z lidí,ale asi vím,čím to je:mám dva bratry,jednomu je dnes 26 a druhýmu 23,když mě bylo 8 a prostřednímu bratrovi 10,začal se k nám nejstarší bratr chovat opravdu zvlášť hnusným způsobem šikanovat,ponižoval nás a mlátil...Každé ráno nás vzbudil a začali jsme hrát "karate"jak tomu říkal a to dost tvrdým způsobem,potom jsme šli uklidit,někdy nás ještě zbil a šli jsme do školy,ve škole jsem byl samozřejmě terčem posměšku,protože jsem byl outsider a uzavřený,když jsem došel ze školy dom a dostal jsem ve škole hůř jak za 2,byl jsem bitej,někdy to bylo tak tvrdý,že jsem skončil s rozbitou hlavou na pohotovosti,doktorům jsem musel říct,že jsem spadl nechtěně na roh stolu,jinak bych dostal znovu (vyhrožoval),zkoušel jsem to říct mamce,ale ta pokaždé mávla rukou,jako bych lhal...táta byl alkoholik,denně seděl v hospodě a pil,později začal dělat dluhy a to jak v bance,tak u lichvářů a ve finále nám vybral všem pojistku,kterou nám máma šetřila celej život aby měl na alkohol,automaty a na hraní karet (poker).Mnohokrát se stalo,že jsem se bál jít po škole dom,tak jsem čekal na mamku (i když zbytečně),před obchodem až dojde z práce cca od 12:00-16:30 hod.Zkoušeli jsme s bratrem volat linku bezbečí,opravdu jsem čekal nějakou pomoc,bohužel,řekli nám,že to máme říct mamce a že nám drží palce...Fakt už jsem si nevěděl rady,tak už jsem se začínal schovávat doma všude možně po bytě a takto to šlo mnoho let dokud jsem si neřekl DOST!Jednou jsem si byl pro něco k jídlu do lednice a on si přede mně stoupl,usmál se a z ničeho nic mě chtěl uhodit,chytl jsem mu ruku a v tu chvíli se mě udělalo temno před očima,byl jsem v šoku,že jsem se mu postavil a v tom afektu jsem mu řekl,že je zkurvysyn,to slovo si pamatuju dodnes a že ho udám na policii,bál se věděl proč,měl jsem všude po těle škrábance,podlitiny a modřiny,USTOUPIL!To peklo trvalo od 8-14 let,dodnes ho nesnáším i bratr,sice jsem šťastnej,že je po všem,ale to co mi vzal v dětství mi už nevrátí,hlavně to co mám teď za zkurvenou nemoc a to jen díky mému pošahanýmu bratrovi,kterej by nás měl bránit,my jsme nemohli,bylo mě 8 bratrovi 10 a jemu 13...máma to měla řešit hned jak jsem to řekl,ale nevěřila mi,věřila hlavně jemu!Ale dnes už to ví,moje babička si jednou všimla sešitu otevřela ho a viděla napsaný vše,co nám udělal!A babička na mě že jsem to moc pěkně napsal a hned mi došlo,co četla!Tak jsme se s bratrem domluvili,že ho aspoň ztrapníme,když už to ví babička a ta by to řekla...Počkali jsme si až dojede na jeho narozeniny,babičky,dědové,strýcové,tety,bratranci a sestřenky,všichni ten den seděli v obýváku,krájeli tomu zmrdovi dort a v tu dobu jsme všechno řekli:že nás ponižoval,bil,donutil mého bratra aby mě orálně uspokojil(bylo mě špatně),strkal hřebíky do konečníku,nutil mě jíst tlustý maso,protože věděl,že to nemám rád a že se mi z toho dělá špatně a mnoho jiných zvrácených věcí,jednou dobou jsem z něj skončil na 9 měsíců v psychiatrické nemocnici v Brně,takže určitě na mé nemoci má největší podíl a mamce dodnes děkuju,že věřila jemu a že to neřešila,nemusel jsem mít dnes,tak zkurvený život jako mám dodnes a je mě 21!Takže jenom aby jste věděli,že vím co to je jít mezi lidi...

23 Týna Týna | 6. října 2014 v 15:31 | Reagovat

Ahoj,
myslím, že mám problém sama se sebou, ale k psychologovi se asi nedokopu, doufám, že se tohle podělaný období brzo změní v normální žití. Stavy které prožívám ted, už trvají asi půl roku, někdy je to horší, to např. když nemám chut vstát, nedokážu se lidem koukat do očí, mluvím potichu nebo vůbec, potím se cítím vnitřní sevření a úzkost, a jindy trochu lepší, to je většinou jen pár dní v měsíci. naposled jsem to prožívala před rokem a to trvalo asi 3-4 měsíce, zhoršuje se to. Trauma jsem si celkem žádný nezažila, jen sem vlastně byla celou základku považovaná za třídní podivínku a v 15-letech znásilněná ale myslela sem, že to už je dávno za mnou, je to jen muinulost, tak nechápu jak se z toho najednou v 19-ti letech může stát takovej blok, když už sem se s tím vším smířila. Přemýšlím o návštěvě psychologa.

24 Nana Nana | E-mail | 11. prosince 2014 v 0:53 | Reagovat

Dobrý den, mám velký problém, splnuji snad všechno. Nevím, kde mám začít..
Z veřejné dopravy mam opravdu šílený strach, do vlaků nevstoupím nikdy sama, a do autobusu jen tak na cestu, kdy jedu 5 minut do vedlejšího města, tuto cestu zvládám sama, ale jinam bych se nedostala, jeste tedy, kdyz jsem jezdivala do skoly, ale to bylo utrpení. Vzdy jsem chtela byt na zastavkach první, at najdu místo na sednutí, kdyz bylo, sedla jsem si hned na první co bylo volné, ale nikdy k nikomu, a to se mi stavalo často, že autobus byl plny, ale lidé sedávali po jednom, jiní lidi si sedávali, ptali se, jestli je místo volné atak, a ja bych to proste nezvladla se zeptat, kdyz mluvím na ridice, kam jedu, nekdy ztratím uplne hlas, nebo mam strasnej strach, ze mi hlas nejak preskocí, nebo ze reknu jinou stanici a treba ikdyz 100% vím, ze jsem ve spravnem autobuse, tak mam strach, ze mi rekne, ze tam, kam chci, nejede.. mám sklopenou hlavu, a nikdy se nekoukam, kdo treba jede nebo tak, automaticky jdu dozadu a drzim se se sklopenou hlavou té tyče u dvěří, kde se vystupuje. To někdy úzkostí nedýcham, mam pocit, ze na mě vsichni civí (ikdyz treba vím, ze proste nikoho nazajímám). Ten pocit je sileny, modlím se, aby az se otevírají dvere, kdyz lidi vystupují, aby jsem treba nedostala slabost do kolenou a nevypadla ze dveri atak dale, mam za tu cestu ruzne predstavy, a jen ty nejhorsi a nekdy az nerealne.
Jednou se mi stalo, ze pani chtela pomoct s kocarkem do autobusu, já zase  ráda pomohu, a rada bych pomahala, ale  ten starch mi brání šíleně moc.. tak jsem paní pomahala, a uplne se mi v hlave tvorily myslenky jako - ted ten kočar neuneses a budes pro smích, nebo ti upadne a pani na tebe bude kricet, nebo cokoliv udelas spatne... a najednou se mi udela spatne, mam trhavé pohyby a pak zase jako zdrevením..   Také to samé ve skole, nikdy jsem nechodila s třídní knihou, ale na stredni mi ucitelky uz nic netolerovali, protoze neznají a nevedí, jak mi je a normalne me vyslali, a já jsem se z trídní knihou nebyla schopna vratit, bála jsem se zaklepat na trídu, a dokonce jsem se kolikrát ve vlastní skole ztratila... a to jsem byla potom neuveritelne za idiotku :( Kdyz ja jsem zmatkar, ztratila byvh se kdekoliv, nepamatuji si nikdy cesty, ani místa, kde jsem byla..Lidé a dokonce i doma mi nadávají, ze jsem neschopna a k nicemu, ze si nedokazu ani v obchode dojít pro neco, nebo jim :( Ale oni ani netusí, ze já bych tak MOC ráda si vklidu zajela sama vsude, vse si sama vyridila, nakupovala,ale nejde mi to, trpím uzkosti, pak se to obrátí ve vztek, nekdy se zacnu klepat,dokonce i brecet... a kdyz mi nekdo nadává, tak je to jeste horsí ty stavy.
Zvykla jsem si, ze kdyz si dam kapku alkoholu, tak je mi opravdu dobre, jsem jako vymenena, odvazna, rekla bych i snad vsehochopna, ale to nejde takhle a je to nebezpecné, a to vím!
Je mi moc líto, ze se musím tak moc premahat, ze jsem v pohode, a to pred vlastními rodici... Já se priznam, ze si nedojdu sama ani k doktorce, navíc nejen ze se  bojím doktorek a hlavne jehel, ale ten pocit, ze tam budu sama, a ze mi bude treba rikat neco, cemu ja nerozumim, nebo tak, tak to psychicky nezvladam, bojím se ponížení.
Šílené trauma mam z toho, ze kdyz nekde prochazim mezi lidma, tak najednou se mi rozklepají nohy a nekdy az ztuhnou, zacnu se klepat cela, vyraz v tvari jakoby byl neprítomny a nekdy i jakoby padám, nervozitou, ze na me lidi koukají.. je to utrpeni :( Jsem absolutne nesamostatna :(
Vse se mění, kdyz jde nekdo se mnou, to jsem svá a sebevedomá - hlavne kdyz je to nejaka kamaradka.
Ale sama, utrpeni, utrpeni :(
Nedavno jsem byla s klukem co se mi líbí venku, no a byli jsme mezi lidma, a ja jsem se klepala, nebyla jsem svá, cítila jsem se jako nahá uplne, a předem ponížená.. kdyz jsem si dosla na toaletu, tam jsem vzdy moc dlouho, protoze se snazim vsechno upavit, nesmí byt ani kapka řasenky mimo, nebo nitka na tricku, vzdy mi trva moc dlouho, nez vyjdu od zrcadla, protoze se češu a ruzne upravuji.. Je to šílené a omezuje me to :(
Jinak přátel mám hodně, chodila jsem s krásnym klukem nekolik let, on je ukecany vysokoškolak, pohledny..
nemám nikdy problem se seznámením se s klukem, nebo s novymi lidmi, ale to je jenom, kdyz jsem ve spolecnosti "svych" lidí. Je to neuveritelne, nevím, co se mnou je, ale na zábavách bývám nejvetsí živel a jsem - Ta, co to nejvic rozjede a co baví lidi kolem sebe.. aha, jenže? Ano - alkohol.
Od malička jsem byla smíšek, byla jsem miláček nasich a i prarodicu.. nevím, proč se tohle deje.
Rozhodně vím, ze nejsem v poradku.
Když to řeknu kamarádkám, snazi se me pochopit, ale vidim jim na ocich, ze nechapou, a reknou - mas jen depku.. No,ale tak to neni, prozivam peklo sama se sebou. Promyslim si kazdy svuj krok, slovo, ktere reknu, dokonce i pred zrcadlem, jak se tvářím a kdyz jsem ve spolecnosti, porad na to myslim. Drive jsem bez zrcatka nikam nevysla, musela jsem mit alespon dve zrcadla u sebe, nosila jsem to po kapsach a snad kazdych 5 minut, jsem se kontrolovala, jestli nemam neco na obličeji, nebo tak, aby jsem se vyhnula posměchu. Dodnes je to špatné, nosím dokonce nové led hodinky, které mají jako dispej zrcatko, je to silene :( Lidé si o mě rikaji, ze jsem namyslena, divná, ze jsem samolibá.. ale NIC O ME NEVI. Mrzi me to,a nejhorsi je, ze to vadi i mym kamaradkam, ale oni jsou zvykli a delaji z toho obcas vtípky..
Mým snem od mala je být hereckou a modelkou. Je to muj sen, ale jak si ho splnit, kdyz jsem to, co jsem :(
Mám nabídky na focení, osobne si mě fotografové zastavují... to musím ríct, ze kdyz mi nekdo lichotí, tak se mi udela od zaludku zle, a mam pocit, ze kdyz reknu, dekuju, to me tesí.. tak že me v tu chvili rekne treba, ze si dela srandu, nebo ze je to vtip, ze jak jsem to mohla verit ze to rekl, nebo tak... vse odmítám.. To by do mě museli nalít 5 panáku, to bych jim pózovala klidne nahá, kdyz to tak reknu :D .... ale to uz nejsem proste já :/ Od mala jsem skládala vtipné básnicky, a ted nekdy i písničky, texty, moc ráda zpívám, a jednou me slysela kamaradka a rikala, ze byla v soku, ze to bylo krasné.... ale nikdy bych nezazpívala pred lidmi..  Moc ráda hraji ruzne role zábavné, mám smysl pro humor, dokazu lidem pomoci a nabudit je, rozesmát, lidé se na mě i obrací.... Já si pripadam nekdy jako kdybych byla víc lidí najednou, do toho jsem totalne bez orientace, ztratím se vsude.. Cizí lidé i dívky někdě mi i osobne povedely, ze mám charisma, ze mi to slusí, jestli chodim do solarka, dokonce lidi nezavisle na sobě se me ptají, zdali nejsem pribuzna s jednou krasnou hereckou .... já z toho nic ale nemam, nic mi to nedává, prohrávám boj sama se sebou. Přítel mě opustil, prestala jsem si uplne verit, a pritom mě vynášel do nebes, mela jsem vše, koupil mi i auto, podporoval mě, ale ja jsem potom začala chorobne žárlit, a byla jsem na nej upnuta, ale pritom jsem to v sobe skrývala... takze jsem mu davala prostor, usmivala se na nej, a jak jsem se rozloucila, zavrela dvere a doma jak jsem byla sama, se to na me sesypalo .... zacala jsem malem nedychat, byla jsem na zemi (pocit ze nemuzes vstat, ze jsi na dne) a rikala jsem si, ze uz to nezvladnu, plakala jsem, pila jsem alkohol, byla agresivní a bez nalady, nic me nezajimalo, jenom jsem myslela, ze urcite mi lze, ze nejede do prace, ale za jinou... ale nikdy mi neverny nebyl, je to cestny muz.
Ale já jsem potom ze své chorobne zarlivosti zacala si dokazovat ze na nekoho mam a zranila jsem ho, a on mě opustil... A ja zustala sama, pak jsem nechapala sama sebe, proc jsem mu ublízila tím, ze jsem psala jinymu, kdyz jsem to tak necítila? PROC :( a najednou ... bylo pozde na nejaky kdyby.. byla jsem sama... A musim rict, ze pro me je nejhorsi byt sama o samote se sebou. Je to boj, ktery uz nekolik let nemohu vyhrat.
Ale zase nemuzu byt dlouho s lidmi, protoze zase naopak potrebuji od vseho utect.... je to jako bych se potrebovala rozkrájet...být sama, zaroven s lidma, co mam rada..
Maturitu jsem uspecne zvladnula, i ustni .. a ANO bez alkoholu samozrejme :D asi nejaka silnejsi chvilka, díky Bohu. Ted jsem sama, bez pritele (ikdyz ho porad miluji) On  uz me ale nechce zpet. obcas se z niceho nic rozpláču, cítím prázdno, dokonce ve svych 20ti letech jsem po rozchodu s ním musela spát u mamky v loznici rodicu, a tatka na gauci... Mela jsem takovy pocit prázdnoty, ze jsem nemohla byt sama, byla jsem se, ze uplne zmizím snad, lezela jsem na zemi, byla jsem na dne, nemohla jsem ani vstat, jakobych ztezkla a jakoby nic nemelo smysl, ani se pohnout.
Nikdo mi nerozumi, kdyz rikam, ze mam opavdu problem a nedelam to naschval... ale nerozumí mi a jen mi dokonce odpoví - nesimuluj, to bude dobry, nebo bud v klidu ... tohle me dokaze naopak více vytočit.
Jsem moc citlivá, a mam dokonce veci tak, ze ikdyz se cítim stastna a vesela, a kdyz nekam jdu a uvidím, jak ma nekdo smutny vyraz,nebo spatnou naladu, okamzite ze mne opadne dobra nalada a mam jeste horsi stav, nez ten, kdo me tím nevedomky "nakazil" .
Upadaám do deprese a jsem protivna, bezduvodne podotýkám..  Je to šílené, já jsem šílená, nedivím se, ze to přítel nemohl vydrzet, ale to on tohle ani nijak videt nechtel, tak jsem to vse v sobe drzela. Vsechno jsem zahrála do outu, nebo jsem z toho udelala vtip.. ale ten vtip, me neskutecne uziral.. Kdyz jsem se mu jednou jedinkrat sverila, ze mam asi depresy, ze me to trapi ..... vysmál se mi. Tohle me ranilo tak neskutecne, ze jsem na nej zacala byt vysazena a protivna.
Zkrátka, nevím, jak s tím bojovat, ale zajimavé je, ze porád verím, ze jednou, neco velkého dokážu a splním si své sny.
Kdyby někdo, kdokoliv, chtěl si se mnou o necem pokecat, muzete mi napsat na mail, budu ráda, vite jak to je, ve dvou se to tahne líp :D :) .. No a navit trpím nespavostí, takze se mail sikne kdykoliv :D Mejte se krasne a hodne stesti.

25 Nana Nana | 11. prosince 2014 v 1:07 | Reagovat

[23]: Ahoj, mam hodne podobny problem, nechces pokecat? ;)
muj mail je kdyztak prosimOpomoci@seznam.cz

26 Nekdo Nekdo | 20. března 2017 v 16:11 | Reagovat

A nebo ty lidi nemusí střílet stačí mít jen tu zbraň (pokud to je možné) u sebe psychologicky to pomáhá a dotyčný člověk má pocit takové osobní ochrany něco jako talisman to je.
Prostě má na mysli, že má u sebe něco, co mu pomáhá, chrání atd...a odlehčuje to psychologicky situace.
[15]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama