Zůstat sám sebou ve světě, jenž se dnem i nocí pokouší udělat z tebe stejného člověka,jako jsou všichni ostatní..

Teorie osobnosti I. část

8. února 2007 v 12:16 | Andrej Dragomirecký, http://www.volny.cz/psychoservis/ |  Psychologie
TEORIE OSOBNOSTI
V této části internetové stránky je stručně uvedeno to, co si mnohem podrobněji můžete přečíst v mé publikaci "Teorie osobnosti"
http://www.volny.cz/psychoservis/
1. Nezbytnost teorie
Mnoho z těch, kteří se chtějí naučit psychoterapii, vidí podstatu věci v naučení se jakémusi potřebnému sledu úkonů a domnívají se, že když budou předepsaný postup dodržovat, že úspěch je zaručen. To je zásadní omyl! Tak jako ve všech oborech lidské činnosti, tak i zde, chceme-li vykonávat věc dobře, musíme jí rozumět. To znamená, že musíme vědět, proč v určitém okamžiku děláme jednu věc a proč v dalším okamžiku děláme jinou. Sled úkonů, které potřebujeme v průběhu psychoterapie provádět není dán jednou provždy nějakou šablonou, ale musíme ho měnit podle okolností. Abychom toho byli schopni, musíme dobře vědět proč to či ono děláme. Již v předchozím odstavci jsme se zmínili o důležitosti teorie, ale zkušenost učí, že zdůrazňování její potřeby není nikdy dost. Při praktických cvičeních, při supervizi dvojicím, které se snaží navzájem se auditovat, velice často zjišťujeme, že cvičící nepostupují správně prostě proto, že jim nejsou teoreticky jasné mnohdy ani základní pojmy jako engram nebo časová stopa. Neporozumění věci je pak nahražováno směsí nepochopených teoretických pojmů promíchaných vlastní fantazií a přikrášlených někde pochycenými a také nepochopenými prvky z jiných terapií, např. z psychoanalýzy. Proto začínám tento úvod do základů teorie podrobnějším výkladem základních pojmů a teprve po jejich výkladu se pokusím ukázat, jaká je mezi nimi logická spojitost a z ní vyplývající vnitřní logika auditování.
2. Základní teoretické předpoklady, resp. axiomy
Teorie je založena na těchto axiomech:
1. Základním cílem člověka je PŘEŽITÍ. Tím je míněno, že člověk myslí a jedná tak, aby v situaci, ve které se nachází, přežíval pro něj optimálním způsobem. (Poznámka: S tímto není v rozporu skutečnost, že např. voják za války obětuje svůj vlastní život s cílem, aby jeho strana zvítězila. Podrobnější rozvedení tohoto axiomu můžete nalézt např. v [3], v kap. o dynamicích.)

2. Paměť, kterou má člověk k dispozici, obsahuje v chronologickém uspořádání všechno, co kdy prožil
3. Paměť
O paměti člověka bylo napsáno mnoho odborných knih. To, co budete dál číst, jsou sice věci mnohdy známé, ale v kontextu, v němž jsou podány, se mohou někdy jevit jako nezvykle nové. Např. jev eidetických představ je znám již dlouho a byl popsán mnoha psychology, ale nic nebylo známo třeba o souvislosti mezi schopností mít eidetické představy a aberovaností člověka. S.Freud (a to již ve svých ranných pracech) - konstatoval s údivem úplnost záznamů na časové stopě - ale žádné hlubší důsledky z toho nevyvodil. A takových příkladů by bylo možné uvést více.
3.1. Obsah paměti
Axiomaticky předpokládáme, že v paměti člověka je zaznamenáno vše, co prožil. Paměťové záznamy jsou velice podrobné, obsahují nejen všechno, co jsme viděli, slyšeli, čichali, hmatali atd., ale i všechny záznamy smyslů, umístěných uvnitř našeho organismu a informujících nás o pocitech tepla, tlaku, bolesti aj. Paměťové záznamy obsahují i kompletní informace našich emocích, které jsme měli, záznamy našich myšlenek, záznamy všeho toho, co se okolo nás hovořilo a co jsme, třeba i nevědomky, zaslechli. Paměť každého člověka obsahuje takový naprosto dokonalý a souvislý záznam o celé jeho existenci.

Do paměti se zaznamenává nejen to, co bychom si tam snad chtěli vědomě uložit, ale prostě vše, co naše smysly vnímají. Týká se to nejen smyslů jako zrak, sluch, čich hmat apod. ale i těch, které běžně neuvažujeme, jako např. uvědomování si teploty, tíže, různých tělesných pocitů apod. Smyslové vjemy se zaznamenávají stále, tedy i v takových situacích, jakou je např. stav "bezvědomí" - ať už způsobené úrazem nebo narkózou na operačním sále. Smysly pacienta, který leží na operačním sále v narkóze, zaznamenávají hmatové vjemy, vyvolané dotykem s operačním stolem, všechny pachy, které na operačním sále jsou, hluk, hovory lékařů a sester, atd. atd. Že tomu tak opravdu je, bylo prokázáno mnoha pokusy a můžete se o tom přesvědčit znovu kdykoliv, když pracujeme s klientem, který nějakou takovou operaci prodělal.
3.2. Uspořádání záznamů v paměti - časová stopa.
Naše paměť nejen že obsahuje všechny záznamy, o kterých jsme právě hovořili, ale tyto záznamy jsou navíc ještě uspořádány chronologicky, tj. jsou v paměti zaznamenány v pořadí, v jakém se do paměti ukládaly. Chronologicky uspořádané záznamy všeho toho co jsme prožili, nazýváme časovou stopou.

V této souvislosti je nutné zmínit se o jevu, který při práci s klienty zcela běžně pozorujeme. Když budete s někým pracovat zjistíte, že je schopen vybavit si nejen události "od narození až do přítomnosti", ale že je schopen vybavit si i událost svého vlastního narození, je schopen vybavit si celou dobu prenatální a je dokonce schopen jít ještě dál do minulosti. Přitom se v praxi zatím nepodařilo najít v minulosti nějakou nejzazší mez, za kterou by nebylo možné jít. Není to např. ani doba trvání našeho vesmíru - je možné jít do "jiného prostoru a jiného času". Dostáváme se k tomu, o čem se běžně hovoří jako o minulých životech.
Mnozí si možná v tomto okamžiku položí otázku: "Jsou ale minulé životy opravdu dokázanou skutečností? A jestliže ano, jaký mechanismus zajišťuje přechod záznamů, které se uskuteční v jenom životě do paměti, kterou používáme v životě dalším? A není to vše jen otázka dědičnosti? Není to, co se nám jeví v našich vzpomínkách jako události života, který jsme prožili v dávné minulosti, jen projevem vlastností našich genů, naší "genetické paměti"

Co se týče "důkazu" skutečné existence minulých životů, pak to je především otázka, co lze v tomto případě pokládat za důkaz. Autorka [4] se zabývala regresemi do minulosti a využívala pro tyto účely techniku hypnózy. Uvedla asi 1200 různých subjektů do různých období v minulosti a subjekti, kteří se dostali do stejného místa a stejné doby jí daly stejné popisy této minulosti. Byly konány různě modifikované pokusy s návratem do minulosti, kdy bylo úkolem subjekta, který si minulost vybavoval, určit nějakou skutečnost, dnes ověřitelnou. Tak např. vybaví-li si někdo, že žil v určité době na určitém místě, pak, pokud se nejedná o dobu velmi vzdálenou, bývá možné jít do matrik a jiných záznamů a ověřovat, zda osoba určitého jména a povolání na daném místě žila a zemřela v době, kterou náš klient určil.

Snaha vysvětlit minulé životy přenesením záznamů, které získali naši předkové do naší paměti je problematická proto, protože velmi mnoho traumat, která musíme v souvislosti s minulými životy zpracovávat, jsou různá tragická úmrtí - ať již ve válce, nemocí, popravou apod. Zkušenost své smrti ale svým potomkům dost dobře geneticky předávat nemůžeme.

Ať už si pro sebe rozhodneme otázku existence minulých životů tím nebo oním způsobem, z hlediska terapeutického je rozhodující, že jestliže si náš klient nějakou událost z minulého života vybaví jako příčinu svých současných potíží, a my s ním tuto událost (resp. události) patřičným způsobem zpracujeme, pomůžeme mu, aby se zbavil svých současných potíží. To je z hlediska terapie rozhodující. A pracujeme-li s klientem, pro kterého je představa minulých životů něčím absurdním, něčím, s čím není ochoten souhlasit třeba i z hlediska svého světového názoru, nijak ho o pravdivosti minulých životů nebudeme přesvědčovat. Požádáme he jen, aby v případě že se mu něco takového v průběhu terapie vybaví, aby to pokládal třeba za výplod své fantazie a přistoupil na to, že i takové "vymyšlené" události zpracujeme jako události skutečné - proto, protože mu to pomůže zbavit se jeho současných potíží. Filosofickou stránku problému můžeme nechat stranou, naši klienti za námi většinou nechodí pro řešení svých filosofických problémů, ale zbavit se svých potíží.

K této otázce je snad vhodné ještě poznamenat, že otázka existence či neexistence minulých životů je jednou z věcí, která na této terapii mnoha lidem vadí. Vadí hrubým materialistům, protože není v souladu s jejich představou světa a vadí i některým církvím, jejichž věrouka předem možnosti minulých životů vylučuje. Nejvhodnější snad bude ponechat tuto otázku dalšímu zkoumání a zcela pragmaticky využívat dobrých výsledků, které hlubinná abreaktivní psychoterapie poskytuje v praxi.

Autor tohoto textu se domnívá, že minulé životy nejsou fantazií, ale skutečností. Někdy se přesto v terapii setkáme s případy, kdy se jedná o události vytvořené fantazií klienta. V takovém případě je dobré, jestliže je to auditor schopen rozeznat a vhodně reagovat. Ale o tom si řekneme něco později.
3.3. Zapomínání
Chceme-li si "vzpomenout", tj. uvést do svého vědomí nějaký údaj nebo minulý prožitek, nemusíme být vždy úspěšní. Je možné mít potíže s uvědoměním si toho, co jsme kdy dělali, nebo vybavením si nějakých dat. Ale otázka rozpomínání se na události a otázka obsahu paměťových záznamů jsou dvě různé věci. Zapomenout něco, neznamená vymazat z paměti záznamy té věci se týkající, ale znamená to jen být neschopným potřebné záznamy podle své libosti vyhledávat a posléze si je uvědomovat. Terapeutická praxe ukazuje, že neschopnost vybavit si určitý paměťový záznam je - zcela obecně řečeno - otázkou existence nějakých aberací, které "zapomínání" způsobují. Takové "zapomínání" se může projevovat nejrůznějším způsobem. Může být např. selektivní - selektivita v tomto smyslu znamená, že je možné mít např. dobrou paměť na telefonní čísla, ale nepamatovat si domluvené schůzky.
3.4. Asociace a asociativní vybavování z paměti
Asociace je v auditování důležitý pojem. Je třeba rozumět tomu, co to asociace je. Nejen proto, že je na ní založena velká část auditovací techniky, ale i proto, že pochopení její funkce dává pochopení restimulace engramů a tím i vznik nejrůznějších psychických a psychosomatických potíží. Slovník cizích slov nám řekne, že asociace znamená"sdružování", resp."spojení představ tím, že jeden duševní obsah vybaví jiný v podobě myšlenky nebo představy proto, že v dřívější zkušenosti se vyskytly spolu".

Jestliže vidím tedy např. kočku, může se mi vybavit představa mé chalupy, protože tam máme také kočku, nebo představa mé babičky, protože kdysi měla také takovou kočku, nebo třeba jen proto, že měla kočky ráda. Když někdo uvidí koně, může se mu vybavit nejen kůň nebo koně, které někde viděl, ale může pocítit radost, jestliže rád na koni jezdí a naopak mu to může být nepříjemné, jestliže někdy v minulosti s koně spadl nebo mu kůň nějak ublížil. Člověk, který prožil válku, může mít velice nepříjemné pocity kdykoliv, když vidí nebo slyší něco, co mu jeho nepříjemné zážitky z války připomene.

Asociativní vybavování z paměti pracuje neustále, aniž bychom si toho byli vědomi. Na příkladu s kočkou v předchozím odstavci si můžeme uvědomit podobnost mezi kočkou, kterou právě vidíme a kočkou, kterou jsme viděli někde jinde. Ale nemusí tomu tak být vždy. Např. někomu může vadit určitý hluk a nemusí si při tom uvědomit, že mu vadí proto, že mu připomíná události z války, při kterých byl jeho život ohrožen, měl strach a třeba i nějakou bolest. Stačí, když se takové asociací vybavené "vzpomínky" vybaví do podvědomí, tam, kde se všechny informace, jimiž se ve svém jednání a myšlení řídíme, zpracovávají. Neuvědomíme si sice, že se nám něco z paměti do podvědomí asociativně vybavilo, ale přesto nás to ovlivní.
4. Minulé životy
K tomu, co bylo právě uvedeno v předchozím odstavci, kde se mluví ne o jednom, ale o více životech, je třeba poznamenat toto: praxe hlubinné abreaktivní psychoterapie nasvědčuje tomu, že člověk prožívá ne jeden, ale mnoho životů za sebou tak, jak o tom hovoří některé východní duchovní nauky, které reinkarnaci pokládají za něco samozřejmého. Podobně se vyjadřovala i křesťanská bible ještě předtím, než na přání císaře Justiniána a ve spolupráci s papežem Vigiliem byly asi v roce 555 po Kr. informace o reinkarnaci odstraněny. Když půjdete do své vlastní minulosti nebo minulosti klienta zjistíte, že je možné si vybavit události nejen z ranného dětství, ale že je možné jít i do doby vlastního narození, pak ještě před tuto dobu do doby prenatálního života i do minulosti ještě hlubší - do staletí i tisíciletí dávno uplynulých. Jestliže se vaše myšlení představě, že je něco takového možné brání, nevadí. Není teď naším cílem vést filosofické diskuse na téma nesmrtelnosti. Stačí že připustíte, že se vám během auditování může vybavit něco, co bude jakoby z nějaké minulosti a vy si můžete myslet, že je to třeba fantasie. Zjistíte ale, a to je z hlediska terapeutického podstatné, že jestliže nějakou takovou "fantasijní" událost zpracujete tak, jako událost reálnou, třeba událost z minulé dovolené, bude z toho mít klient stejný prospěch, jako ze zpracování události "reálné" - zbaví se nějakých svých potíží. A to je hlavní a podstatné.
5. Engram
Teď si povíme něco o tom, co probíhá v mysli člověka, který právě prožívá událost pro něj nějakým způsobem nepříjemnou.

Představme si řidiče, který prožil autonehodu. Již pár okamžiků předtím, než k autonehodě došlo, si hrozící nebezpečí uvědomil a celou svou pozornost věnoval tomu, aby jí zabránil. V těch několika krátkých okamžicích mohl prožít strach, hrůzu, pohled na druhý, blížící se vůz, myšlenku: "Tohle nepřežiju!" - a pak bolest a bezvědomí. Později pak probuzení na nemocničním lůžku s bolestmi, s obavami z budoucnosti, obavami z toho, co všechno se vlastně přihodilo atd. Pobyt v nemocnici může trvat i delší dobu a ještě dlouho po jeho skončení může trvat doléčení, doprovázené různými nepříjemnými pocity a myšlenkami.

Záznam takové události v paměti člověka, která obsahuje bolest a do té či oné míry zúžené vědomí, nazýváme engram.

Pod pojmem "zúžené vědomí" rozumíme takový stav vědomí, při němž je pozornost člověka soustředěna jen na velmi malý okruh jevů, které ho obklopují. Prakticky to znamená, že si v takových okamžicích člověk neuvědomuje (tj. neprochází jeho vědomím) všechno, co se okolo něho děje. Mezním případem tohoto stavu je stav"bezvědomí", kdy si člověk"neuvědomuje" nic z toho, co se děje okolo něj a s ním. V této souvislosti je vhodné si uvědomit, že bolest může být nejen fyzická, ale i psychická. Když nás bolí zlomená noha, je naše pozornost soustředěna především na tento problém. Jestliže najednou ztratíme člověka, kterého jsme měli rádi, trpíme psychickou bolestí, naše vědomí je zúžené právě tak jako při bolesti fyzické a i za této situace vzniká engram.


Pokračování na další strane II.část
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 viagra_canada viagra_canada | E-mail | Web | 13. května 2014 v 7:29 | Reagovat

Hello!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama